Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cestopis: Jak jsme propluli Indonésií (2015)

mapa.png

Plány jsou jedna věc, realita jiná. Jelikož se naše rodinka shodla na změně prázdninové destinace (Thajsko už nám začínalo být malé), začala jsem nadšeně studovat Srí Lanku a Maledivy. Byla jsem však dvoutřetinově přehlasována, můj úžasný nápad nenalezl u mužské části rodiny dostatečnou podporu. Volba padla na Indonésii.

Tak začínám plánovat cestu v zemi, o které pomalu ani nevím, kde leží. Jediné, co mi uvízlo v hlavě z dob středoškolských studií, je název "S lodí, jež dováží čaj a kávu".  To mi tedy moc nepomůže, a tak nastává doba čtení cestopisů, tripadvisoru a luštění map. Pořád nejsme rozhodnutí, odkud  a přes jakou zemi přijet. Nakonec to za mě vyřeší dobrá akce na letenky.Tím dostává naše cesta základní linii a pod stromeček mám tajně zakoupené letenky přes Turecko do Kuala Lumpur. Měsíc v Indonésii, pět dní v KL.

Než však naše cesta začne, v půlročním období se na nás valí jedna pohroma za druhou. Začalo to pádem letadla společnosti Air Asia, se kterou letíme z KL na Bali. Dolar stoupá a stoupá, jako kdyby byl za to placený. Nad Evropou a posléze i zbytkem světa se začínají stahovat zlověstné ukrajinské, pak islámské mraky. Svět se zcvoknul.

Jak bude vypadat naše cesta?

1. Let Praha - Turecko - Kuala Lumpur

2. Let Kuala Lumpur - Denpasar, Bali

3. Let Dempasar - Labuan Bajo, Flores

4. Ostrov Kanawa

5. Plavba lodí z Labuan Bajo - ostrov Rinca - ostrov Komodo - ostrov Gili

6. Ostrov Gili Air

7. Ostrov Gili Meno

8. Ostrov Gili Trawangan

9.  Padang Bai, Bali

10. Ubud, Bali

11. Denpasar

11. Let Dempasar - Kuala Lumpur

12. Kuala Lumpur

13. Let Kuala Lumpur - Turecko - Praha - Ostrava

 

Cesta z města

Blázinec před odjezdem začíná být v naší rodině tradicí. BaleníNaše tři skromné hromádky posledních drobností (opravdu jen drobností, jelikož více se do batohů nevejde), zařizování důležitých věcí a hledání čehokoliv na poslední chvíli je u nás zcela normální. Přiběhnu ze školy a ještě ve svátečních šatech smažím poslední řízky. Letos se však spořádaně postavíme na peron včas a čekáme na vlak, nemusíme ho ani Na nádru v Ostravězastavovat. Nuda. Ve vlaku nás však úsměv maličko přejde, jelikož paní, která s námi sdílí kupé, by si správně měla zaplatit místa dvě. Do druhé sedačky notně přetéká, a že příliš nevoní, i když je pětadvacet stupňů, je další věc. Přemýšlím, jak dlouho vydrží mozek bez kyslíku. Na dortíček a kávičku už nemám ani chuť. Naštěstí po hodině vystupuje, jinak bychom asi strávili cestu do Prahy v chodbičce. Letiště v Praze praská ve švech, my ještě tradičně vykoupíme Mc Donald, jelikož Mimoní hračku Adam prostě musí mít.Tak jenom pevně doufám, že hamburgr a hranolky nebudu mít v letadle v klíně. Jelikož se pro nedobrou „vůni“ Adula vzdává pohostinství na palubě, zahajuje téměř dvoudenní hladovku. První přistání v Turecku zvládne bez ztráty kytičky, v Kuala Lumpur zopakuje svůj tradiční každoroční šavlový tanec. Dlouhý let Adam prospal, měl pro sebe celou dvousedačku. (My jenom závistivě protáhneme zřevěnělé nohy a v somnabulním stavu se vyklopýtáme z letadla.)

Letiště v Kuala Lumpur je krásné, moderní, perfektně značené. Cestu na imigrační nás sveze vlak, jde to šup šup. Razítka do pasu sice nic moc, ale přežiju to. Pohrdneme drahými taxíky a ještě dražší rychlodráhu a bez problémů najdeme autobus pro socky, který je v nejnižším patře. Za 10 ringgitů je to za hubičku. Jedeme asi hodinku na KL Sentral. Nádraží nás překvapí Nadzemkasvou velikostí. Za chvíli se motáme tam a zpátky, neschopní najít východ. Byli jsme odhodlaní dojít do hotelu pěšky, podle googlu 7 minut. Po nějaké době to vzdáváme a potupně máváme na taxana, aby nás tam odvezl. Vykrouží kolečko kolem nádraží a jsme tam. Trapas. V hotelu Signature už se těšíme do sprchy, smrdíme si sami sobě. Vyrazíme do blikajícího obchoďáku, který je přímo v KL Sentral. Asi jsme fakt trotli, protože vyznat se v těch patrech a podpatrech a podpodpatrech je nad naše síly. Jezdíme po schodech nahoru dolů, s cílem najít vchod do nadzemky. Nechápu ale, proč je vlak ve druhém patře. V Mekáči si dáme další porci západního jídla s tím, že měsíc k němu ani nečuchneme. U hotelu si ještě koupíme studené pivko a sedneme si na lavičku. Zjišťujeme, že každý druhý chlap, který projde, se mnou navazuje oční kontakt a prohlíží si mě jako kus hovězího. Dívají se opravdu rentgenově, je to fakt nepříjemné. Buď neviděli bělošku v tílku a kraťasech nebo jsem fakt neodolatelná. Sice takový zájem o mou osobu jsem nezaznamenala roky, ale radši řeknu Pavlovi, ať mi buď pořídí pytel, nebo půjdeme raději dovnitř. V pokoji padneme do bezvědomí, hned ráno jedeme na výlet. Nadzemkou. To bude zase dobrodrůžo!

Ke snídani nám dali tousty s máslem a čímsik sladkým. JeštěV tunelu nikdy mi nikdo nemazal toust. Kafe bylo tak sladké, že mi poskakovaly plomby ještě chvíli potom. Troška motanice u vlaků, kupujeme žetony (zabrzdili jsme provoz u automatů na hooodně dlouho) a nasedáme do vlaku, který je spíš pojízdná mraznička. S promodralými rty vyskládáme svoje zmrzlé kostřičky na stanici KLCC, kde procházíme strašně dlouhým tunelem. Vešla by se tam půlka Ostravy. Dostaneme se přímo k KLCC AquariaAkváriu, kde si nenecháme ujít prohlídku žraloků, mant a jiných obrovských a maličkých barevných rybiček. Ada pak peláší do přilehlé hračkárny a hned mě pumpne o jakousi plyšovou příšeru. (Máme jich doma jenom zhruba tři stovky.) Když vyjdeme ven, vidíme je! Monumentální dvojčata Petronas twin towers. Člověk si připadá pod nimi strašně malinký (což při mé výšce není zas tak těžké). Cestu zpět zvládneme jako frajeři a hledáme něco k snědku. Všechny žrádelny jsou narvané místními, nechápeme, jak můžou sedět namačkaní vevnitř, kde je asi padesát stupňů. Najdeme jednu, kde si prstíčkem ukážeme, co k rýži nám libo. Dám si jehněčí a už za chvíli šlehám plameny. Vyměňuji s Pavlem, který si rozumně objednal kuře a rybičku - pak potřebuje hasičák i on :))

 

Na skok na Bali aneb jak se stát milionářem

Loučíme se na třicet dní s Malajsií a nasedneme do letadla AirBarevné Bali Asia, které nás za tři hoďky vyplivne na indonéském ostrově Bali. Dokonce jsou tak hodní, že s námi ani nespadnou. Vyměníme dolary a jsou z nás milionáři! Cpeme balíky peněz všude, kde se dá. Pak trocha bloudění a hledání východu z letiště, pěší túra kolem dokola a rezervované ubytko Taman Tirta najdeme s jazyky na vestě. Byla to sice makačka to tu projít s báglem na zádech křížem krážem, ale já jsem zarputile šla pěšky za svým cílem a taxikáře volající a klepající si na čelo Miliony, milionky....odháněla jako mouchy. Asi se o mě pokouší zánět průdušek, na plicích mi sedí asi šutr. To jsou ty jejich pitomé klimatizačky.

Spát s Adamem na jedné posteli je za trest. Leží si totiž napříč, spolunocležníky nevnímá, i když mám chuť donést si klacek a občas do něj šťouchnout. Snídaně je taky jedna stranda. V nabídce je rýže, nudle a ještě cosi neidentifikovatelného. Chvíli mlsně obšlapuji před hrnci, pak přemluvím pikolíka, aby nám dal tousty. V mé naivitě jsem si myslela, že je donese, hodím si je do toustovače a bude. Ne, ne, ne! Chlapík si s nimi začne hrát. Pečlivě je promaže dvoucentimetrovou vrstvou másla a začne je smažit na pánvi. Když po dvaceti minutách výsledek svého adam.jpgsnažení přinese, sníme všechno, hlad je sviňa. Musíme se posilnit, čeká nás výlet za delfínky. Vyzvednou si nás přímo u hotelu a odvezou k přístavu, kde po instruktáži nasedáme do vratké lodičky a jedeme za nimi! Hopneme do vody, a pak už se jenom mazlíme, hladíme, pusinkujeme, S rejnokyhrajeme si.... No paráda. Nakonec se ještě s Pavlem hecneme, vlezeme do bazénu s rejnoky. (Ostatní výletníci se neodhodlají, my jsme samozřejmě jako vždycky pro každou kravinu.) Doufám, že toho rejnoci moc neslyší, protože toho kraválu a pištění, co jsme u toho nadělali, by probudilo i mrtvolu.

Odpoledne se vydáme do přilehlého městečka na obhlídku. Zajdeme si na skvělý oběd, dáme si nudle s kuřecím (od thajských k nerozeznání), polévku a Adula je přešťastný, mají Nudličkyhranolky a kuře. Dokonale napapkaní se vydáme na pláž. Písek je úplně černý jak bota. Sbíráme mušličky a tvoříme svůj první nápis. Pavel najde tři mince po pěti stovkách (rupiích)! Asi budeme muset vsadit sportku, takovou kliku mít, to není jen tak. Po vyčerpávající procházce po černočerném písku jdeme k našemu bazénu na leháro. Na večeři se zastavíme u stejného warungu, objednávka je stejná. Stejná je i spokojenost!

                    Sopečná pláž

Na snídani jsou nudle a rýže.Vše samozřejmě tak spajsy, že málem voláme hasiče, jak šleháme plameny. Adam jídlo bojkotuje a pije jenom džus. Začínáme balit, je nutné roztřídit naše saky paky do tří batonů po deseti kilech. Věci máme v takových ruličkách, že by i Mistr Bean zíral. Na letiště nás hodí taxi, hrdost jsme vzdali, neboť slunko nebezpečně peče a Adam se kácí se svým batohem naznak.

 

Ranní kravál na Labuanu

Letíme na FloresLetadélko Wings Air je prťavé, s vrtulemi. To bude dobrodrůžo! 80 minutový let spíš připomíná vyhlídkovou jízdu. A že je co pozorovat! Sopky topící se v mléčném moři mraků, tyrkysová oka v moři. Na letišti Komodo jsme coby dup. Domlouváme taxi do hotelu, náš řidič Jack říká, že v ČR má známého v Ostravě. Jméno si už nevzpomínám, takže Čechu z Hrabůvky, pozdravuje Tě Jack! Vyklube se z něj příjemný společník, pak přísavka obecná. Pomůže nám vynést batohy do Gardeny a jde nám ukázat kanceláře Kanawy a Komodo expedition. Všichni jsou tu asi jeden velký gang, našeho Jacka Sparrowa znají. Pomůže nám najít směnárnu s dobrým kurzem (opět kámoš) a nakonec nabídne výlet. Cenu stlačím z 2,5 milionů Tržiště v Labuan Bajona 800 tisíc. Za dva dny pojedeme z Kanawy na ostrov Sebayur. Sparrow shrábne prachy, v kanclu od společnosti Komodo nám vystaví potvrzení. Vypadá to, že se mu s námi zalíbilo. Chce šmejdit kolem města. Adula však plete hlady nohama, takže se s novým známým loučíme a doufáme, že jsme ho (nebo naše prachy) neviděli naposledy. Labuan Bajo je přístavní městečko plné muslimů. Ve zkratce můžu říct, že hnusnější, špinavější a smradlavější místo je asi těžko najít. Ale je to jen přestupní stanice do končin zvaných RÁJ.

GardenaNoc je ještě zajímavější. Chvíli nám je zima, chvíli horko. Začínám usínat a najednou na mě něco chlupatého skočí! Zařvu jak siréna, sousedi musejí mít radost. Pavel řekne, že se mi to jenom zdálo. Asi mi hrabe. Jenomže za chvíli Adula říká, že tady něco chodí. Vystřelím s baterkou a vidíme malinkaté koťátko, co nám mňaučí u postele. Tak tohle byl ten noční skokan. A prý že se mi něco zdálo. Pavel vezme kotě ven a dlouho nejde. Pak říkal, že ho musel drbat, aby nemňoukalo. K ránu tedy vyčerpaně usínáme. V půl páté nás vzbudí takový kravál, který zažívá denně učitelka při dozoru na chodbě. Z reproduktoru začínají halekat motlitby z mešity. Trvá to tak hodinu. Než si stačíme oddechnout, začnou kokrhat kohouti. A to jako fakt nahlas.

 

Dobrodružství na Kanawě

Molo na ostrov KanawaPovažuju za samozřejmost, že v den mých narozenin svítí slunce (bodejť by ne, v Asii to tak většinou bývá). Nalodíme se na Kanawa boat a asi hodinku plujeme na ostrov. Welcome to Kanawa! Halekají zaměstnanci, kteří se seběhli k molu, aby nám odsmýkali tašky. Ubytujeme se v chatičce pár kroků od moře. Je to ubytko pro Bungalow pro odvážnédobrodruhy, jako jsme my. Chatka vypadá, že brzy vezme pochopa, záchod je venku – je to taková kadibudka bez střechy ohraničená plůtkem, elektřina jde jen večer. rimg1430.jpgŽádný signál, žádné wifi, nic. Za 770 tisíc na noc můžete očekávat, že Vám budou nosit snídani do postele. Tady ale ne. Ráj a komfort, který uvidíte, je jen na pláži a pod vodou. Při pohledu na jídelní lístek se nám protočí panenky. Přepočítáváme naši hotovost a výsledek je jasný – buď budeme držet přísnou, velmi přísnou dietu (čili nežrat) nebo se tu necháme zaměstnat a dluh odpracujeme.

Ostrov prošmejdíme křížem krážem, najdeme opuštěné pláže zarimg1116.jpg skalisky a jednu si přivlastníme. U břehu pluje nespočet žraločků a rejnoků. Nebe je modré tak, že i blankytná by se mohla červenat. Voda je ale trochu studená. Oceán, no. Zakopáváme o mušle velikosti fotbalového míče, naháníme barevné rybičky. Pavel nahodí do Rejnočci se proháněli všudemoře pytlačku a už tahají jednu rybku za druhou. To bude svačinka! Mlasknu při představě grilované rybky, ale Adula se div nerozbrečí, protože tam ve vodě má určitě tatínka a maminku.... Tak je házíme zpět, ať aspoň splní nějaké to přání. Bože, já se snad nenajím! Jednoho dne potkáme mořského hada. Začnu řvát jak siréna (jestli je to vůbec pod vodou ve šnorchlu možné) a Pavla odtáhnu pryč. Jeho políbení by nás přišloMořský had (teda to, co z něho zbylo) draho, je totiž několikrát jedovatější než kobra. Poklidnou idylku doplněnou o francouzské nebo anglické brebentění přeruší tlupa 17 Čechů. To snad není pravda! Cestujeme na druhou půlku zeměkoule, na ostrov v takové pr.... a stejně se tomu nevyhneme. Ostrov zhruba pro 40 lidí je zpoloviny naplněn Čechiše túristas. Jakmile večer zapnou elektřinu, bleskurychle nastrkáme do zásuvky všechny nabíječky a vaříme si s ponornou spirálou kafe. Chvíli napjatě čekáme, jestli spirála nevyzkratuje celý ostrov.

 

Ráj na Sebayur

Toto není tapeta...Vstáváme brzy, jedeme na výlet s Jackem Sparrowem. Teda doufáme, že jedeme. V osm se objevuje loď sice bez Jacka, ale zato nás vezme na ostrov. Je asi dvacet minut od Kanawy. Jakmile loď ustájíme u mola, jsme tak trochu zaražení, proč tu vlastně jsme. Ostrůvek skoro stejný jako Kanawa, s ještě menší plážičkou a několika bungalowy. Ale jakmile naskáčeme do vody, hned je nám to jasné. To není moře, to je uzavřené načančané akvárium! Tolik rimg1298.jpgbarevných korálů a stovek ryb, které kolem nás plují, jsme ještě fakt neviděli. Placatíme se tam do totálního vyčerpání. Pak se domluvíme s Jackem č. 2, ať nás hodí do Labuan Baja. Musíme nakoupit a vyplenit pár bankomatů (ty potvory víc jak milion nedají, takže trpělivě chodíme od jednoho k druhému a pumpneme všechny tři karty). Stihnu si koupit ještě nové plavečky a pádíme na loď, která nás hodí zpět na Kanawu. Dnešek byl vydařený. Máme prachy (nemusíme tady pracovat), máme co jíst (nemusíme se zruinovat) a výlet na ostrov byl …. boží.

rimg1347.jpg    

 

 

 

 

 

 

Chcete zhubnout? Jeďte na Kanawu!

A máme tady lazar den. Adula už od rána kňučí, že ho bolí hlava, Výhled na bungalowy z kopcenaměřím mu přes třicet osm. Pavel tak často běhá na záchod a zpět, že se málem potkává. Chlapi tedy zalehnou a silnější část výpravy, tedy já, sedím na terase, třídím fotky, čučím na oceán a dopisuji deník. Já vím, že jsem slibovala, že budu psát průběžně a online. Ale tady je tolik práce! Než si stihnu zašnorchlovat, opálit se, vykoupat a znovu rimg1097.jpgopálit, je večer. A to jsem tak unavená, že sotva udržím oči, natož tužku. Tak příště, no. Zdravotní stav Adama je jako na houpačce. Vyspí se do růžova, hrajeme karty, a pak ho přepadne v tomhle horku taková třesavka, že sebou lomcuje celý. Chvíli na to hodí šavli na sebe, postel a ohodí mi i nohy. Taková je to šikulka. Horečka skoro třicet devět. Tak to nám to príma začíná! Za tři dny máme odplout lodí na dlouhou čtyřdenní cestu. Doufám, že se zmátoří, že to byla taková přeprška!

To byla teda noc. Adam ráno vypadá o hodně lépe, jde dokoncerimg1418.jpg na snídani, kde sní malý banánek. Za chvilku ho ale hodí zpátky na talíř. Takže opět zalehnout. S břichabolem začínáme bojovat všichni tři. Kanawa nám teda moc neprospívá. (Zato se tady dá dobře zhubnout, všechno na nás začíná plajdat.) Odpoledne vyrazíme na procházku. Je třeba ty běloby trochu provětrat. Na velkých kamenech, které přecházíme na druhou stranu ostrova, leží had. rimg1573.jpgA není to žádný hádeček! Je ale mrtvý, někdo mu odkousl hlavu. Kristova hodino! Na takovou potvoru narazit v živém stavu, je ze mě mrtvola dřív, než na mě koukne.

           rimg1443.jpg

 

Na skok do civilizace

Ráno odmítneme na snídani vejce na jakýkoliv způsob a ovoce arimg0965.jpg snídáme jenom toust s marmeládou. Loď, která nás veze zpátky na pevninu, se pěkně houpe, cesta trvá hodinu a půl. Labuan Bajo nás přivítá pečícím slunkem. Ubytujeme se znovu v Gardeně a jdeme se pozeptat na čas odplutí zítra ráno. V kanceláři Komodo tours je mladý klučina, který absolutně nechápe, co chceme. Volá tedy telefonem dalšího, prý přijede za deset minut. To je ovšem celý úspěch akce, protože chlap začíná obracet naše potvrzení o zaplacení lodi tam a zpátky, pořád si ho čte dokola a cosi mumlá a telefonuje. Pak z něho vypadne, že nemůže najít chlapa, kterému jsme platili za loď. Prý máme přijít ve dvě. Rybí trhZajdeme si tedy na oběd do restauračky u Gardeny, kde sice nevaří nic moc a ceny nápadně připomínají drahotu, ale zase tu mají dobré wifi.Ve dvě se situace opakuje. V kanclu jenom ten mladíček, předává mi telefon. Prý jestli mi to nevadí, ať přijdeme v pět. Tak teď už nejen že mám obavy o náš odjezd, teď jsem vyloženě namíchnutá. Ale co s tím taky dělat, že. No já to zkrátím. V pět jsem napumpovaná jak časovaná bomba přišla ke kanclu, v duchu oprašovala slovní zásobu, kterou budurimg1610.jpg potřebovat na policajtech. Ale v kanclu nás čekal přímo chlapík, kterému jsme před týdnem platili a ještě navíc kapitán lodi a jeho plavčík. Oddechli jsme si hooodně zhluboka. Sraz v osm ráno. Šťastní jak blechy jsme prošli přístav, nakoupili pár blbostí a šli si dát grilovaného red snipera do přístavu. Noc jsme trávili s kotětem, které nás před týdnem v noci navštívilo. Normálně se uvelebilo na polštáři a usnulo. (Začínáme tu lásku ke zvířatům drobátko přehánět.)

 

Jak se stát námořníkem

                           Naše loď

Skoro jsme tomu nevěřili, ale nakonec jsme opravdu vypluli. A co je nejfantastičtější, byli jsme na lodi jediní pasažéři. Krom nás ještě kapitán, dva plavčíci a kuchař. Sympatičtí chlapíci, škoda gedc7073.jpgjen, že neuměli žblebtnout anglicky. Takže naše konverzace připomínala prvotně pospolnou společnost, dorozumívali jsme se posunky, kapitán se všemu srdečně, velmi hlasitě, smál. Aspoň bylo veselo. Zastavili jsme u ostrova Rinca, kde jsme kousek od vchodu narazili na dva obrovské exempláře komodských draků. Pak jsme s průvodcem, který svíral v rukou klacek zakončený takovou vidličkou, prochodili buší ostrov. Horko jak v peci, drak žádný. Na ostrově Komodo jsme tedy nepotkali draka žádného, ale zato tam poletovali papoušci Kakadu, běhaly srnky a divoká prasata.

Jídlo podávané na podlaze lodi bylo skvělé. Raději jsme nemysleliVečeře na hygienické podmínky, ve kterých se vařilo. Jedli jsme ryby upravené na různé způsoby, rýži, ovoce. Šnorchlování u Moyo island nebo u Pink beach bylo fantastické. A viděli jsme poprvé veeeelikou želvu! K večeru jsme chytali na banán ryby. Já teda úspěšná samozřejmě nebyla, ale Adula a Pavel se pochlapili!

Ten hrozný kopec jsem vyšlapala!Po dvou dnech na moři mi kapitán předal telefon, volal ten chlapík z kanceláře. Prý že je problém s počasím. Vytřeštím oči na modrou oblohu, vzduch bez jediného závanu větru a pečící slunko. Kapitán říká, že na Lombok nedoplujeme, jelikož budou velké vlny. A že se uvidí zítra, jestli se budeme vracet nebo poplujeme dál. Tak to byla pecka. Za dva dny jsme měli být na Gili Air, my trčíme uprostřed moře na lodi, která neví, jestli plout tam nebo zpět.

Adula s kapitánemA ty vlny fakt byly. Veliké, převeliké. Od rána jsme je lodí proráželi, pluli jsme bez zastávky až do desíti večera. Potmě. Loď se houpala tak, že i centrifuga je nuda. Nedalo se chodit, nedalo se ležet (člověk se kutálel ze strany na stranu), zajít si na záchod byla fakt sranda. Ještě, že jsme měli dostatek Kinedrylu. Nedalo se jíst (ona ani chuť nebyla). Naše utrpení neskončilo, jelikož po hodině stání zase kapitán zavelel pokračovat, odvázala se loď a celou noc až do rána bílého jsme pluli dál. Na ostrov Sumbawa jsme z lodi vystoupili sPrvní setkání se želvičkou u Pink beach roztřesenýma nožkama a motákem v hlavě. (Ten se nás držel ještě večer.) Nastoupili jsme do mikrobusu a jeli do přístavu, kde jsme se nalodili na trajekt, směr Lombok. Cesta nebyla ani tak dlouhá, jako úmorná. Na palubě jsme hledali kousíček stínu, chvíli pod záchrannými čluny, chvíli pod jakousi nádrží.... Lilo z nás jak z konve, tím spíš jsme nechápali Indonésany, kteří měli na sobě džíny, ponožky, mikinu s kapucí a často i čepici. A oproti nám vypadali docela čerstvě. Na Lomboku nás mikrobus hodil do Bangsalu, kde jsme (jak jinak) pokračovali na ostrov Gili Air další lodí.

                                 S komodským drakem

 

Ostrůvkem křížem krážem pěšky i na kole

                   rimg1759.jpg

Na Gili Air jsem přes booking objednala Kombok Cottage. V přístavu jsme odmítli odvoz koníčkem, protože bungalow by měl být hned za přístavem. A světe div se, fakt byl. Chatička je to hezká, s prostornou verandou, velkým pokojem, postelemi s moskytiérou a koupelnou, nad kterou je otevřené nebe a nad rimg1848.jpgsprchou se sklání banány. K této „romantické“ koupelně nejsem příliš nakloněna, jelikož vím, jaká zvířátka ji po setmění navštěvují. Pidi ostrov jsme obešli dokola asi za necelou hodinku. Dotyk nohy s pevnou zemí v nás vzbudil tak velkou euforii, že jsme se dokonce po delší době šli najíst. Na ostrově funguje night bazar, v překladu to znamenalo tři stánky. Na jednom bylo kuře a nudle, ve druhém zob pro vegetariány a ve třetím vafle. Kuřecí stehýnko bylo grilované, k tomu rýžička, zeleninka. Za třicet korun mňamka. Zatloukli jsme to ještě vaflí, která stála více, než tři večeře dohromady. Stejně na tom je zmrzlina, kterou prodávají na každém rohu. Je sice velmi dobrá, home made, ale za čtyřicet korun je to trochu drahá sranda. Co je ale nejlepší, to je velký obchod pro místňáky. Ceny jsou opravdu srandovní, výběr veliký.

Ostrůvek má perfektní pláže, od uzoučkých až po široké, s rimg1948.jpgkorály, s písečkem, stačí si vybrat. Trochu nás překvapilo, že rybky a korály u břehu nenajdeme. Musí se plavat (nebo spíš dojít) pořádný kus od pláže, kde se to začíná barevně hemžit. A viděli jsme další želvu! Byla menší, krásně zbarvená. Zvědavě nás okukovala, nechala na sebe sahat, no hráli jsme si docela dlouho. Pak máchla ploutvemi (nebo křídly rimg1972.jpgnebo co to vlastně má) a byla pryč. Všichni jsme byli v desátém nebi, protože sedmé je málo. A já konečně dokázala pro mě nemožné – potopila jsem se i se šnorchlem! (Moc se nesmějte, chytráci, mi to fakt nikdy nešlo.)

Samostatnou kapitolou byl den, který můžu nazvat „Den fialových zadků“. Někdo (já) měl opravdu velmi dobrý nápad pronajmout si kola a prozkoumat ostrov i zevnitř. Že je asi padesát stupňů, to by ještě šlo. Že je většina ostrova pokryta hlubokým pískem, kdy se kola velmi těžko tlačí, věc druhá. Ale proč mi nikdo neřekl, že budu mít zadek jak řešeto? S následky se potýkáme ještě dva dny. Takže moc nesedíme, ale raději šnorchlujeme. Za chvíli z toho budeme mít i ploutve.

rimg2019.jpgJelikož je i Gili islámský ostrov, o ranní motlitby ochuzeni nejsme. Ani o ty debilní kohouty. A ten náš je fakt na zastřelení. V pět ráno začne kokrhat, aby vzbudil souseda za plotem, ten vzbudí dalšího souseda, a tak to pokračuje, až to dojde zase k nám. Pavel vzteky hledá zbraň, kterou by toho chajzla umlčel. Motlitby vyvrcholí ukončením rimg1771.jpgramadánu, všichni místní z toho mají ohromnou radost, ráno se s námi podělí o sváteční snídani. Máme rýžičku, kuře na karí a výborné kokinka. Adovi chutná tak, že zblajzne všechno, co dostane a začne uždibovat z talířů sousedů. Rozhodně to byla lepší snídaně než ty věčné banánové palačinky, co už nám začínají lézt pomalu krkem.

 

Pane, prodáte mi klec?

O palmové háje není nouzePo šesti dnech jsme zvedli kotvy a lodičkou zamířili na prostřední ostrůvek Meno, který je ještě menší. Ubytko Putri home stay je asi deset minut pěšky, s báglama na zádech v pražícím slunku je to fakt lahůdka. Ale bungalow stojí za to! Překrásná veranda, velký prostorný pokoj s kuchyňkou, lednicí, nádrží na pitnou vodu, sejfem, horkou vodou na kávu a čaj, klima i větrák. Takový luxus a jenom na dva dny! gedc7299.jpgAž je nám to líto, že se nezdržíme déle. Ostrov jako takový má širší pláže, obrovské vlny (málem pod nimi zůstaneme), krásnou divokou přírodu ve vnitrozemí, ale není tu žádný větší obchod a žádná želva! Ceny nápadně připomínají drahotu, takže být tu více dní, asi opět zahájíme kanawskou dietu. Jednoho dne v podvečer se vydáme hledat jezero. Jo, na tak prťavém ostrově ho prostě nemůžeme najít. Dobloudíme do vesničky, kde na nás hledí jak na mimozemšťany. Sem asi bílí často nezavítají. Hopskáme mezi slepicemi na dvorku, když nás zaujmou nádherné dřevěné ptačí klece, které mají místňáci pověšené venku na stromech. Po krátké debatě s majitelem nám klec fakticky prodá! My půjdemeKšeft najít jezero a on klec zatím vyčistí. K pobavení vesničanů, kteří nás rukama nohama navádějí na správnou cestu se ocitneme u jezera ani nevíme jak. Dojdeme až k restauraci u moře, kde vyhopsáme po žebříku ke stolu a pozorujeme úchvatný západ slunce. K tomu si dáme na večeři fakticky dobré stejky. Jelikož už nám nezbylo po večeři moc peněz, nejdříve si pro ně zajdeme do bungalowu, abychom za klec mohli zaplatit. Ten dobrý muž nás vidí procházet kolem jeho domu, sedne na kolo a začne nás pronásledovat, jestli jsme si to náhodou nerozmysleli. A tak jsme se stali majiteli ptačí klece, kterou teď budeme tahat v ruce s sebou napříč Indonésií.

                          rimg2227.jpg

 

A kde jsou ty houbičky?

Další lodičkou se dopravíme na třetí, největší a nehlučnějšírimg2477.jpg ostrov. Lidí je tu jak much, nechápeme, jak se tu mohli vejít. Přístav praská ve švech, jít cestou podél obchůdků a restaurací je skoro nemožné. Všude kopa lidí, koňských povozů a vyvolávačů. Jediné, co nevidím, jsou nabídky houbiček a dalších halucinogenů, o kterých jsem pořád četla. Prostě se tu s ničím podobným nesetkáme. (Nebo je před námi schovali.) Ubytko Holiday House jsme odhodlaní najít sami. rimg2517.jpgNemáme mapu, ale poznámky z googlu typu: Jít rovně, pak doprava, pak kousek rovně a doleva. Tak jdeme. A ubytko nikde. Tak se ptáme. Místňáci to fakt neví! Ježiš, bydlí na tak malém ostrově a netuší, kde co je. Zajdu do jednoho resortu, kde na zahradě odpočívá majitel se svou matkou, která je zahalená od hlavy až k patě. Zvědavě si prohlíží moje mini kraťásky a tílko. Lije ze mě jak z konve, mít ten její čádor, tak se v tom potu snad utopím. Chlapík se ukáže jako frajer, zvedne telefon a zavolá do Holiday House. Prý pro nás někdo přijde. Půlhodinku trávíme tlacháním o všem možném. Pak seJak se jezdí na želvě dostaví mladý kluk na rozvrzaném kole a k ubytku nás dovede. Ale když se nechápavě rozhlížím, řekne, že toto je Welcome Inn. Má pro nás nabídku, můžeme zůstat tady. Po prohlídce pokoje nadšeně souhlasíme. Pokoj je úchvatný! Stejně tak veranda, koupelna... No prostě, stojí čtyřikrát více, než náš Holiday a navíc máme postel pro Adulu. A za stejné peníze. Máme prostě kliku! Na ostrově není o nabídku restaurací a obchůdků nouze, jenom ty ceny jsou pořád někde jinde... Na pláži, která je veeeliká, krásná, ale kotví u ní asi tisíc lodiček, se nám do vody dvakrát nechce. No ale když oprášíme šnorchly, nemůžeme vylézt! Viděli jsme tolik želv, rybek, ryb, murénu a já nevím, čeho všeho, že jsme naprosto nadšení!

rimg2357.jpgNoční tržiště je masakr. Je tu tolik stánků, že nevíme, co sníst dříve. Ryby, mořské potvory, kuřata, dortíčky... A těch lidí! Nadlábneme se ale královsky. Noční trh se pro nás stane každovečerním rituálem a celodenním těšením, co večer všechno sníme.

Trawangan má dokonce svou horu! Nebo spíš kopec. A tak jedno dopoledne strávíme rodinným výletem. Sbalíme saky paky a začneme výstup. No makačka to byla pořádná! Tolik fyzické aktivity ode mě chtít, to ani není pěkné! Nicméně výhled na sousední ostrovy je impozantní, vychutnám si ho s jazykem na vestě.

 

Tady je Krakonošovo

Z Trawanganu do Padang Bai odjíždíme rychlolodí, která má na výběr buď sedadla dole - v lednici nebo nahoře, kde pádlujete mezi vlnami. Zvolíme mražák a s modrými rty se po dvou hodinách vylodíme v malém městečku. Najdeme ubytko Billabong, které za sympatickou cenu nabízejí obrovské dvoupatrové bungalowy. Městečko je malé, restauraček je poskrovnu. Při toulání narazíme na ceduli s českým nápisem. „Pavle, to musíš vidět!“ volám ho zpátky. A slyší mě u toho i servírka, která pozná češtinu a zve nás dál. V restauračce, kterou vlastní Češi (mají tu i kurzy potápění), si objednáme latté. Při ceně se nám trošku protočí panenky, chlapci si zařídili podnikání opravdu „ á la čeko“. Bramborové placky jim už došly, škoda, měli jsme na ně chuť. Ostatní jídla odmítneme, pořídíme je jinde za třetinovou cenu.

rimg2554.jpgDalší den si uděláme pěší túru na Secret Beach. A že je to opravdu túra. (Ještě párkrát, a budu mít postavičku radost pohledět!) Nakonec překonáme poslední skálu a jsme na překrásné pláži. Hrdlo schladíme v jedné z mnoha restauraček, ceny tu jsou opravdu lidové. A moře? Šnorchly ani nevytahujeme, nemá to cenu. Jsou totiž takové vlny, že máme o zábavu postaráno na několik hodin. rimg2635.jpgTak jsme se opravdu už dlouho nezasmáli. Vlny si s námi hážou jak s malou hračkou, dá se na nich jezdit a nakonec nás vyplivnou jak odpadky na pláž. Holky ztrácí plavky, někteří kontaktní čočky... No srandy kopec. Den zakončíme masáží. Nejdřív ve mně hrkne, paní si mě vede do zadní místnosti, kterou zavře,..... a zhasne. Tak. Teď na mě skočí a mám to spočítané! Nakonec se nic dramatického neděje, paní je od rány, svýma tlapama mě rozmasakruje dokonale. (Když posbírám kostičky, vystřídá mě Pavel.)

 

Jedna opička, druhá opička....

Perama busem se dostaneme do hodinky do městečka Ubud. To uprava.jpgje město podle našeho gusta! Nestačíme zírat na nádherné rýžové pole, obchůdky s překrásným vyřezávaným zbožím, přírodu... prostě všechno je tu super. Nejdříve vyhodíme batohy v útulném bungalowu Budi House a vyrazíme za příbuznými. V opičím lese je sice hodně lidí, ale opic je tu mnohem víc! A to není vždy pravidlo, že jo. U nás v zoo chodíte, chodíte – a zvíře nikde. Monkey forest dělá čest svému jménu, opičáci se na nás sesypou hned u vchodu. Nestačíme rozdávat banány, krmíme opičí miminka, překračujeme opice na chodníku, někdy nás prostě rimg2791.jpgopice překročí nebo přeskočí přes naše ramena, jak se jim to hodí, utíkáme před rozzuřeným opičím tátou... prostě opice jsou všude, kde se podíváme. Při pěší chůzí ulicí směrem od Monkey forest odpovíme asi třistakrát: Ne, díky, nechceme taxi. Chlapíci sedí u chodníku v rozmezí pár metrů a každý se na taxi neopomene zeptat. Je to jako ohraná deska, uvažujeme, že si dáme na krk ceduli: No taxi. Je by to ale asi stejně neodradilo. (Později se dozvídáme, že Balijci zásadně nikam nechodí pěšky. I na dvěstě metrů potřebují auto nebo motorku.) Proto jim asi při našem pěškochodu připadáme divní.

Další den strávíme s naším průvodcem Sandim. Objednali jsme hoBarong dance přes internet. Ukáže se jako pořádný srandista, ale taky perfektní řidič a super průvodce a přítel. (Strašně se směje tomu, že u nás nerostou palmy ani rýže nebo že jsme třeba neviděli, jak roste káva. Ani tu klimu doma nemáme, jenom topení....) A tak od rána raníčka (k Adamovu nesmírnému nadšení) projíždíme památky a skvosty Ubudu. Uchvátí nás Barong Dance, je to spíše divadlo než tanec, Goa Gojahmagická sloní jeskyně Goa Gojah, kde sedí chlapík s třímetrovou krajtou. Adula opět neodolá a obludu si nechá pověsit kolem krku. Pak mě ti moji chlapi vyhecují natolik, že mi šibne a hada na sebe hodím taky. S mojí totální fobií na hady! Třepu se ještě hodně dlouho potom, co ze mě těžkou potvoru sundají a kluci mi řeknou, že to byl škrtič. No, krve by se ve mně nedořezal, ti dva z toho mají úžasnou srandu. Navštívíme továrnu na stříbrné šperky i továrnu, kde se ručně vyrábí dřevěné sošky i sochy. Moc se nám taky líbilo na plantáži, kde popíjíme kávičky gedc8092.jpga čajíčky a kakajíčka, vyzkoušíme předrahou Luwak coffee, Pavel si tam ubalí cigáro, co je hostům k dispozici a málem se udusí. Následuje oběd přímo naproti sopky Kintamani, výhled je uchvacující. (Ceny za bufetový stůl už se nám tak uchvacující nezdají, ale což. Kolikrát člověk obědvá naproti gedc8129.jpgsopky, že.) Pak následuje matka všech templů – Besakih. Probíhají zde ceremonie, takže to máme i s představením. Perfektní den zakončíme u rýžových teras, k těm bohužel dorazíme na sklonku západu slunce, takže si je moc nestačíme vychutnat. Totálně vyčerpaní, ale spokojení nadoraz, nás Sandi vyhodí u bungalowu. Sesbíráme poslední zbytky energie a vyrazíme na večeři a na poslední nákupy (šatiček a botiček není nikdy dost).

                            gedc8107.jpg

 

Jak jsme skoncovali s Bali

rimg3300.jpgJelikož nakoupených věcí rapidně přibylo a bágly nejsou nafukovací, je stále obtížnější je sbalit. Pavel zuří, cpe to tam hlava nehlava, nakonec v Ubudu necháváme polštářek, prostěradlo a deku. Ve dvanáct nás Sandi vyzvedne a veze nás k letišti do hotelu Taman Tirta. Tam, kde jsme přesně před měsícem začali. Tentokrát dostaneme apartmán přímo u bazénu, Adula má i svou postel. Auto necháme stát na parkovišti a za Sandiho brblání a nechápavého vrtění hlavou jdeme pěšky na oběd. (Desetiminutová cesta ho totálně vyčerpá!) Navštívíme stejný warung jako posledně, královsky se nadlábneme (za srandovní ceny) a jedeme pokračovat ve výletování. Nejdříve vyjedeme na Pantai Pandawa, což je obrovská pláž, momentálně s velkým odlivem a vééélkými vlnami. Pláž je plná domorodců, půjčují si lodičky a vesty a tráví tam rodinné odpoledne. Uluwatu templeNakonec jedeme na Uluwatu Temple, kde je překrásný výhled, západ slunce a všude hopsají opičky. Večer začíná na Uluwatu představení Kecak Dance, které je nejen barevné, krásné, ale taky nečekaně vtipné. Po představení nás Sandi chce odvézt na pláž Jimbaran, která je vyhlášená restauracemi s mořskými potvorami. Ale my už jsme tak ušlapaní (a taky už ryby nemůžeme ani vidět), že se raději necháme jeho super bourákem odvézt do hotelu. Nejsme schopni se ani Kecak dancerozloučit, neustále se vracíme, objímáme, znovu fotíme... Prostě jsme si na sebe za dva dny zvykli a připadá nám, že se loučíme se členem rodiny. A rozloučit se musíme i s úžasným Bali, zítra nám to letí do Kuala Lumpur. Poslední dobrodrůžo nás čeká na letišti. U imigrační kontroly projdu s Adulou bez problémů, bouchnou nám razítka a adié. Pavel už tolik štěstí nemá. Za chvilku mě volá k sobě. Nerudně se tvářící celník mi sděluje, že jsme přiletěli do Indonésie 2. července. A dneska je prvního srpna. No a? No a jste tu třicet jedna dní. Chvíli se dohadujeme o kalendářním problému. Pak nás přede všemi vede do další kanceláře (vypadáme jak pašeráci kokainu), kde si naproti mně sedne další celník, sepne pod bradou ruce a čučí. Chvíli hraju blbou, že jsem to nevěděla a kdesi cosi, snad nás pustí. Ale ty naivní beránku! Zkouším to jinak. Víte, my už nemáme žádné peníze, jedeme z dovolené. Chlap se ironicky usměje a řekne: No, tak to Vám asi zrušíme let. Tak to ve mně hrkne a ptám se, kde tu mají bankomat. Seberu obě karty, ale ta potvora mi nic nechce dát! Tak to už začínám být pekelně nervózní, jdu vyzvednout Pavla, kterého tam měli jako rukojmího (asi si mysleli, že začneme před nimi utíkat na letadlo). Nějak jsem to blbě zmáčkla, automat vyplivne devět set tisíc rupií. Chlapík je pečlivě přepočítá, pak je vhodí do šuplíčku a velmi mile se usměje a řekne: Nemáte nějaké české koruny? Víte, já jsem sběratel. Tak kategorické NE ten chlap nejspíš ještě neslyšel, posbíráme saky paky, vymázmeme z kaceláře a běžíme co nejrychleji, aby nám to zpropadené letadlo nakonec neuletělo.

 

Balíci ve velkoměstě

Naše zavazadla se nějak rozmnožují. Dvě krosny, jedna menší Adulova, batoh, klec a do další ruky lampa. Ano, lampa. Na Bali jsme totiž na poslední chvíli koupili velkou lampu, která za žádnou cenu nesmí v našem obýváku chybět. (Pavel pak lituje, že měl vzít dvě, při troše dobré vůle by se vlezly.) Do Kualy dorazíme splavení, unavení, ale šťastní jak blechy. Hned po rimg3341.jpgubytování v Nan Yeang uděláme nájezd na známou Petaling street, která duní i v deset večer a nakupujeme jak šílení. (To poslední balení nechci vidět.) Večeři si dáme u stolečku na ulici, kde mají skvělé kuřátko, rýžičku a polévku. Pak už se svalíme do postelí, další dny nás čeká poznávací část zájezdu, je třeba nabrat energii, prošmejdit toto město není jen tak.

A že jsme ho prošmejdili! První vytyčený cíl je jasný – KL City Gallery. Ono to procházení ulic bez mapy není žádný med (mapu rimg3380.jpgměsta nikde nemůžeme sehnat!), motáme se v těch uličkách řádně, nejsme schopni najít jedinou stanici autobusu GO KL, který jezdí po známých místech zadarmo. A tak tři hodiny kroužíme kolem a kolem, až galerii najdeme. A nejvtipnější je, že jsme ji měli takřka za hotelem. Ono je tady všechno tak nějak nalepené na sobě. Dokonce i mapy tam měli! Ulehčíme jim od několika exemplářů ve všech možných vydáních, a pak už frajersky chodíme a jezdíme městem tam a zpátky. Prohlédneme si mešitu Najsid Negara, Sultan Abdul Samad Building, Sri Mahamariamman a samozřejměrimg3344.jpg jdeme večer fotit osvětlené Petronas. To je nezapomenutelný zážitek! Skvělá je nadzemka. Je tam tak čisto, jako kdyby nová právě vyjela z depa. Po Kuala Lumpur se dá dobře chodit pěšky, nic tu není tak daleko, jako v Bangkoku (tam nešla ani přejít cesta). Dokonce vypátráme i fialový autobus zdarma. Jenže ten jede tak zoufale pomalu, na rimg3409.jpgkřižovatce stál celých dvacet minut, že raději vystoupíme a jdeme pěšky, je to rychlejší. Vydali jsme se také na Batu Caves, které je za městem. A zase tam byla jakási muslimská rodina, co nutně chtěla fotku s Adulou (je prostě pro ty ženské nedolatelný). U Batu Caves jsme byli v restauraci (pak jsme zjistili, že vegetariánské), kde jsme dostali tak ostré nudle, že ani při nejlepší vůli nešly sníst. Majitel postával nad naším stolem, pozoroval, jak opatrně vkládáme Batu Cavesvidličky do pusy a evidentně se bavil. Připadali jsme si jak s dozorem ve školní jídelně. (A co když to nedojíme? To budeme jako muset?) Každý večer další nájezd na Petaling street. Už jsme měli zhruba ponětí o cenách, takže smlouvání šlo jako po másle.

Kuala Lumpur je úžasné, pulzující, barevné město. Všude se něco nového, lepšího, vyššího staví. Nestačili jsme valit oči na všechny strany. Procházíte ulicemi tolika národností a náboženství, až je to China townzarážející, jak ti lidi tady hezky spolu vycházejí. Moc se nám tu líbí! Ale všechno jednou končí, stejně jako náš pětitýdenní čundr s krycím názvem „Přežijem?“. Když si na letišti při čekání prohlížíme fotky, některé věci jsme úplně zapomněli, u některých se nám zdá, že se staly tak před rokem. Poznali jsme celkem šestnást ostrovů nebo měst, uletěli tisíce kilometrů, plavili se čtyři dny lodí, ušli hooodně kilometrů, uplavali ještě víc. Vystřídali jsme sedm letadel (Adula zblil jenom jedno.)Utratili jsme milióny rupií. Každé z těch míst nám dalo něco jiného, něco, na co asi nikdy nezapomeneme. A kam dál? Nevíme. Indonésie má sedmnáct tisíc ostrovů, my prozkoumali jenom zlomek. Láká nás Vietnam, Kambodža, Malajsie.... Výběr je veliký. Uvidíme, kam nás křídla příště zanesou.

                            gedc0386.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

For instance of Blood Difficulties

(Aacconcozy, 8. 10. 2018 5:48)

Pression arterielle est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur sentiment pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre determination bat, il pompe le sang par de vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/tadalafil-pfizer-prix-carte/

Blood difficulties - If you be distinguish more

(AChaitytrist, 28. 7. 2018 19:06)

Poids est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque temps votre coeur bat, il pompe le sang tout au long vos arteres a la prendre facilement de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-5mg-le-prix/